boží dni po samotách lesních a přímoří lidopustém jsem se pomítala.
Však ani to nebylo platno. Tajemství trápilo mne tak tuze, že jsem se tím roznemohla, ode dne ke dni chřadnula, až naposledy krom živého ducha jsem vypadala už jak mrtvola.
Tu mně to už déle nedalo. Musela a musela jsem zbaviti se břemene nesnesitelného, — musela, co mne hrozilo umořiti, vypraviti ze sebe, říci to někomu, a ne-li člověku, tedy aspoň hluchému kamenu, nemluvnému lupení, tajivé třtině; a ne-li žádnému z nich všecko, tedy každému aspoň něco!
A zpovídala jsem se tedy hned den na to jakémus kamenu: „Dožesna plula…“
A všeptla jsem druhého dne z rána stromu nějakému do lupení: „… na loďce…“
A vdechla dne třetího do třtinoví: „po moři…“
A pravila čtvrtého dne z večera, položivši se u břehu do písku vlažného, jako bych si chtěla odpočinoutí, co možná nejtišeji: „… a utonula…!“
