jak den schody dolů do mořského paláce, učesala Talasovi velikánu navlhlé vlasy a vlhké vousy, dostala zlatého hadíka, proměnila jej na cecchiny, přinesla je matce a po krátkém čase již žili jsme v nejhojnějším bohatství.
I bylo nám tak uplynulo sedm roků, když najednou se rozšířila pověst, že dožeti prý benátskému ztratila. se jediná dceruška, žádný neví kam. Před chvilkou prý dožice ji byla viděla okny, jak se prochází před palácem vojvodským po nábřeží, — a od té doby jí žádný už ani okem nespatřil.
I byl proto po Benátkách i po zemích sousedních zármutek veliký, neboť mladá dožesna byla nad míru krásná, přes rok již zasnoubena jakémusi careviči zámořskému, a dože nyní strachoval se krvavé a ukrutné pro dcerušku s tchánem a se zetěm války. Na všechny strany rozbíhali se poslové a vyslancové, zdaž by někde nalézti nebylo děvčete aneb dopátrati se stopy její. Než nevěděla ani živá duše, kam se poděla, leč jedna jedinká, — a ta… byla jsem já!
