„To, brachu, pýcha a mstivost z tebe mluví!“ napomenula syna svého stařice. „Mimo to víš dobře, kterak, jak dí přísloví, jednomu čert hedbávným šátkem, druhému osličím sprátkem…!“
„Není-li to,“ namítla mladá ženuška, hejčkajíc při prsou roztomilé kojenče, „není-li to: nedychtiti po ničem…?“
„Nikoli, milá snacho!“ popírala kmetice. „Neuhodla’s ani ty! Neboť tomu, jen až sestárne, naučí se člověk snadno…!“
„Možná, že já to vím?“ ozvalo se nyní stoudně děvčátko černooké, jež sedíc na kládě vedle babičky opravovalo síť.
„Nuže…?“ skoumala tato nesmělou, něžnou vnučku.
„Není-li to spustiti někoho s mysli, jehož jsme milovali…?“
„Ovšem že!“ usmála sejj babička. „Avšak toliko, dokud nepřijde jiný, jehož bychom milovali ještě víc! Než ale vidím, že to nevíte! Prominu vám tedy marné bádání, a povím vám to sama! Nejtěžší z nejtěžšího člověku
