I minula léta a léta na zámku dožeském v nepřerušeném tichu. Ženicha ni viděti ni o jakém slyšeti nebylo. Zachtělo-li se kdys některému přece, by se tam podíval, a o štěstí se pokusil, odstrašila ho nešetrnost, s jakouž všichni před ním byli odmrštěni, a o které pověst už byla rozšířena bez mála po celém světě.
Dožesna mezi tím, zdá se, nestala se mladší. Neboť pyšnila-li se na začátku, spolehávajíc se na neodolatelnost vnad a na půvab pokladů svých, započala přec přemýšleti o přirozeném běhu věcí, a to ne beze strachu, že výhrůžka víly by konečně přece vejíti mohla v pravdu.
Tu pojednou úmrtím starého dožete a nezadlouho po něm staré dožice nenadálá stala se proměna.
Dožesna totiž, už nehrubě mladistvá, přec ještě dosti krásná, jsouc jedinký dožův potomek, nastoupla po něm co samovládkyně v moci a vládě nade všemi zeměmi, moři, městy, otrovy, loďmi a přístavy; sdědila mimo
