Minuli dnové, minul rok, aniž se dověděla, čeho si přála.
Tu jednoho dne z rána, když seděla před zámkem s hlavou skloněnou, ruce v klínu, uplakaná, přistouplo malé děvčátko, otrhané, bosé a podalo jí kytičku růží a lilií.
„Velmožná náměstkyně, na tu kytici! Posílá ti ji maminka, abys přijala za vděk…!“
„A zač…?“ ptala se smutná Nelagana.
„Zachovala’s prý jí muže a nám tatínka!“ vyřídilo dítě. „Soudci tvoji ho odsoudili k smrti, že řekl, že vybíráš tak dlouho až přebereš, a tím že Soluni nastanou zlé časy. A ty’s ustrnuvši se darovala mu život. I koupila maminka za trojník tuhle tu kytičku, a posílá ji za tu milost…!“
„Jsou to květiny,“ pravila Nelagana s pohnutím, „a proto přijímám je! Tobě ale a matce tvé patří za to odměna…!“
I sundala s krku zlatý peníz, aby jím poslici obdařila. Ale ta utíkala a než milostivá náměstkyně se nadala, byla ta tam.
