trati se, a nedopátrám se! Vidím, ubohá, že už umru co stará panna…!“
„Je mi tě líto, krásná Nelagano!“ pravila bílá, panna. „Ale dám ti radu, a poslechneš-li, bude spomoženo…!“
„Poslechnu — poslechnu!“ zvolala krásná Nelagana. „A osvědčí-li se rada tvá, odměním se ti třeba celým jměním svým…!“
„Nepotřebuji ničehož,“ odvětila bílá panna, „kromě vodních řas a hvězdic, a těch mám v moři dosti! Schovej si raději jmění na věno! Teď ale, pluj domů, buď veselá, jez a pij, zastávej pilně náměstnictví své a všímej si ještě pilněji poslův lásky — květin…!“
Na to zmizela pod vodou. I plula hned krásná Nelagana domů, jedla, pila a těšila se. Aby pak podle rady se chovala, procházela se po celé dni v zahradě, přihlížela ku každému keři, skoumala každý kvítek, kupovala květiny, jaké jen bylo lze dostati, naplnila jimi chodby, schody, síně a světnice zámku a prohlížela lupen za lupenem od rána do večera.
