Na to prohlížela Nelagana kytici co nejbedlivěji, a napadlo ji, že všechny růže v ní jsou uvadlé, kdežto lilie krásně rozkvětlé a čerstvé.
„Čím to, růže,“ tazala se, „že jste vy uvadlé, kdežto družky váše lilie jsou tak čerstvé a rozkvětlé? Zda nedostaly jste se rády ke mně, či nejste jednou dobou trhány…?“
„Dostaly jsme se k tobě rády a touž dobou s liliemi jsme trhány!“ ponaučila ji jedna. „Jsme-li uvadlé, není vinou naší, ale zahradníkovou!“
„A kterak on tím vinen?“ tázala se krásná Nelagana. „Snad že, milá ubožátka, na vás má zlost…?“
„To, to!“ odvětila růže jiná. „Zlost — ani nezná, co to jest! Neboť upřímnější duše na světě není. Ale má jednu chybu, že jest drobet zapoměnliv! I stalo se taktéž včera na večer. Zaléval všechny květiny, ale na nás zapomněl. Dnes ráno, když nás trhal, ještě to ušlo. Byly jsme občerstveny noční rosou. Ta však, abychom se udržely přes celý den, za takového vedra nestačí, zvadly jsme tedy před časem.“
