vání
duše má vždy se rmoutíš?
Měj celé v Bohu douffání,
žeť mu ještě což uzříš;
z přehojného spasení
srdečné vzdám chválení
maje vždy sobě přítomnou
tvář jeho milosti plnou.
Bože můj spravedlivý soudce,
rač sám mou při na se vzíti
a těch bezbožných lidí v brzce,
zvlášť toho, jenž mne rmoutí těžce
chtě mne vždy lstivě zkazit,
mocně rač zprostiti.
Nebs ty můj Bože mé douffání,
ach, pročs mne pak zavrh cele?
proč v smutku a v těžkém svírání
choditi mám vždy bez přestání,
to vše pro zlost nepřítele,
jenž mne sstíhá směle.
Rač světla své pravdomluvnosti
nyní zvláště propůjčiti,
jenž by mne wedlo svou jasností,
až na horu tvé velebnosti,
tu kdež račíš byt svůj míti
v něm slavně ctěn býti.
Abych moh i já, Bože, k tvému
oltáři přistupovati
a tobě, Bohu přesilnému,
své radosti dárci štědrému,
na harffě zvučně zpívati,
čest,
