Stránka:Kancyonál Cžeský.djvu/995

Duše má v lkání truchlém
touží po Bohu živém;
ach! skůroliž se ukáži
před jeho velebnou tváří?

Slzami se dnem i nocí
tak jako chlebem krmím.
Bezbožných rouhavé řeči:
„Kdež jest tvůj Bůh?“ když slyším,
v tom jsa tvých služeb zbaven,
k nimž bych kráčel každý den
mnohých houffů s veselostí,
náramnou svadnu žalostí.

Proč tak bez oblevování
duše má vždy se rmoutíš?
Měj celé v Bohu douffání,
žeť mu ještě což uzříš,
z přehojného spasení
srdečné vzdám chválení;
jen mi můj Bože spomáhej,
tesklímť příliš, neodkládej.

Na těť míle vždy zpomínám
v za-Jordanských krajinách;
z hory Mitsar tebe vzývám
v Hermonských zde pustinách.
Neb silné tvé vichřice
jedna za druhou prudce,
též i tvých trub hrozná znění
každý den mi smutný činí.

Všecka tvá brž vlnobití
tak se na mne svalila,
násilná tvých vod všech dutí
byť mne v náhle shltila;
ale však tvé milosti
udělíš mi v hojnosti,
abych dnem i nocí zpíval
tě vroucím srdcem i vzýval.

Tuť pak dím k Bohu své skále:
„Proč na mne zapomínáš?
Proč pyšných tyranstvím stále
zármutků mi přidáváš?“
Sama jich utrhání
vnitř mne v mých kostech raní:
„V němž doufáš, kdež jest Bůh tvůj ten?“
když to slejchám na každý den.

Proč tak bez oblevo