má na mysli, uchrání se v politice tak osudného zklamání, jež nastává nutně tam, kde pod názvem politiky se lidu před oči staví cíle, které jejich hlasatel by uskutečniti nemohl, ani kdyby sám měl v rukou celou státní moc.
Politika jest právě sice činností tvůrčí, ale jest to přece činnost lidská, tedy není všemocná.
Politika, jež přehlíží, že jest praktickou činností, má však ještě druhou stinnou stránku, jež se jeví na vládě. Na první pohled se zdá, že nemůže býti pro vládu nic vítanějšího, než omezují-li se zástupcové lidu na kritiku a na petice více méně naléhavé, a zdá se, že i v našich vládních kruzích tento názor převládá. Názor tento jest však právě tak chybný, jako názor právě kritisovaný. Přehlížíť, že právě činnost vládní jest činností politickou. Z toho plyne, že potřebuje v nynějších kulturních poměrech souhlasu aspoň značnější části lidu, aby se mohla opírati o moc. Byrokratická autorita neopatří ani sebe lepší vládě důvěry a souhlasu, jehož potřebuje vláda, má-li jako politický činitel míti moc. Tuto oporu na delší dobu také nelze si již opatřiti, jako v dobách absolutismu, postranními cestičkami osobních výhod pro okamžité vůdce lidu nebo pro jejich voliče. Neboť ten, kdo od vlády přijímá nějakou výhodu, jest jen velmi nespolehlivým jejím stranníkem podle známého pravidla, že s jídlem přichází chuť, zcela nehledě k tomu, že každé takové podporování jednotlivců, nebo určitých národností nebo stavů budí na druhé straně závist, jež zase vládě na jedné straně ujímá té moci, kterou doufala si na druhé straně opatřiti.
Politika tedy, jež přehlíží, že k politické činnosti třeba jest tvůrčí účelné činnosti, jest špatnou, a není na delší dobu s to, aby plnila úkoly jí vlastní.
