Z toho již vyplývá vlastní smysl a úkol politické strany. Politickou ve vlastním slova smyslu nazveme jen tu stranu, která se snaží o takové cíle, jež by mohla uskutečniti, kdyby k vládě se dostala, a jež za tím účelem vládní moci dosáhnouti se snaží, nebo, jež podporuje vládu, která stejné cíle sleduje. Ovšem, že za zdravých poměrů tu jde vždy jen o cíle politické v tom smyslu, jak jsme je již dříve poznali, totiž o snahu, umožniti soužití ve státě vyrovnáváním křížících se zájmů podle určitých zásad.
Pokud o bližší vymezení politické činnosti jde, musíme se zde omeziti na hlavní typy, jak dány jsou samým pojmem politiky.
Viděli jsme, že politika jest činnost tvůrčí. Při stálé změně sociálních a hospodářských poměrů ve státě může tato tvůrčí činnost jíti dvojím základním směrem, mezi nimiž ovšem je myslitelná nepřehledná řada přechodů. Jeden směr míří k uspořádání veřejných poměrů v souhlasu s měnícími se poměry životními. Tento směr označíme nejlépe jako pokrokový. Na první pohled se zdá býti jedině oprávněným, poněvadž není stát sám sobě účelem, nýbrž jest jen formou spolužití, umožňující vyrovnáváním individuelních zájmů kulturní vývoj národa, což není jinak možno, než přizpůsobí-li se a slouží-li poměrům, jak v proudu dějin se vytvářejí.
To by platilo bezpodmínečně, kdyby právě politika nebyla pouhou činností lidí, kteří nejsou nadáni vševědoucností. Následkem toho jen velmi nedokonale si uvědomujeme, zda a pokud sociální změny, pozornost k sobě poutající, jsou skutečně pokrokem, či zda nejsou jen zcela efemerními zjevy, nebo dokonce symptomy choroby, kterou v začátcích dlužno potlačiti, nemá-li v nebezpečí uvésti to, co na sociálním životě je nám nejcennějšího.
