ať pak vahou svých hlasů při volbách, nebo svým postavením, obecnou vážností a pod. Základem politické činnosti jest tedy politická strana a program, počet či rozvrstvení politických stran jest nejspolehlivějším měřítkem politické vyspělosti národa. U nás, bohužel, skutečně politických stran téměř nemáme. Následkem politické nevyspělosti nejen širokých vrstev, nýbrž i ohromné části vzdělanců, i následkem staletých tradicí, absolutismem vypěstěného spoléhání se na „milostivou vrchnost“, omezuje se z největší části naše politická činnost na hájení politického stanoviska toho neb onoho národa, toho neb onoho stavu nebo společenské vrstvy před držiteli státní moci. Naše politické strany jsou z největší části více méně hbití a šikovní advokáti, hájící věc národa, povolání, vrstvy, často i jen voličského okresu, před soudnou stolicí vlády. Od vlády se čeká, že bude jednati, ona má odpomoci všem nesnázím.
Při této politice se přehlíží dvojí. Především, že politika jest činnost a ne pouhé uvažování, raisonnování a theoretické rozhodování, kdo ze svářících se stran jest v právu. Cílem skutečné politické strany není, aby někdo třetí, tedy vláda, uznal oprávněnost politické myšlenky a podle toho jednal, nýbrž, aby politická strana sama dostala vládu do rukou, a sama provedla to, co za politicky správné pokládá. Nedbá-li politická strana této nejzákladnější poučky každé politiky, propadá nutně oběma vadám, které tak často pociťujeme; totiž buď politickému doktrinarismu, nebo nesmyslné demagogii. Obé vyvírá z téhož kořene, jímž jest nedoceňování skutečnosti, že politika jest činností. Neboť politik, jenž to má na mysli, vždy si uvědomí, že i politickým cílům i politickým prostředkům dány jsou jisté meze, přes něž s nejlepší vůlí na ten čas se přesunouti nelze. Jen politik, jenž to
