Může se totiž za abnormálních okolností státi, že příliš těsné meze positivního práva kladou vývoji nepřekročitelné překážky, že stát v okovech positivního práva není s to, aby podstatnému svému úkolu, vyrovnávati soupeřící zájmy, dostál. Tu pak nezbývá, než hledati pomoc mimo okruh práva, a pokusiti se o to, dojíti k novému útvaru státního spolužití přes právo, tedy buď státním převratem, provedou-li přeměnu držitelé státní moci sami, nebo revolucí, snaží-li se činitelé, doposud ze součinnosti ve státní politice vyloučení, nabýti cestou mimoprávní státní moci. V obou případech přestává na čas, t. j. až do utvoření se nového práva, vláda práva buď vůbec, nebo, co na našem kulturním stupni jest pravidlem, v určitém oboru, a o přípustnosti toho neb onoho jednání rozhodují toliko ohledy politické. Případu revoluce a státního převratu podobný jest případ války, kdy k uhájení vlastních zájmů stát proti druhému, nedbaje právního stavu, postupuje násilnými prostředky tak, aby jej donutil k jistému odhodlání.
Musíme tedy rozeznávati v politickém umění jednak činnost, vztahující se na vlastní stát, jednak činnost, jejímž cílem jest působení na stát cizí, tedy politiku státní a politiku zahraniční. V obou těchto velkých okruzích pak dlužno rozeznávati jednak politickou činnost normální, držící se v mezích právních, jednak pathologické zjevy politické, na jedné straně státní převrat a revoluci, na druhé válku.
Dříve, než k těmto čtyřem základním okruhům politické činnosti přihlédneme, nutno uvésti aspoň nejhlavnější typy politické činnosti vůbec.
Každá politická činnost podle toho, co bylo vyloženo, předpokládá získání přívrženců, kteří by daný politický program hájili a dále šířili, a kteří by politické myšlence dodávali důrazu, či získávali moci,
