dějin, a neměl by nikdo přistupovati k ní bez piety, neměl by bez důkladného studia odsuzovati a zlořečiti. Temné echo její zní zajisté i v naši dobu; rozechvívá i nervy tohoto století.“[1]
Mnohem významněji projevil mladý Pekař o dva roky později svůj vroucně vznícený zájem o časové zjevy soudobého života národního skvělou odpovědí na brutální a urážlivý projev slavného německého historika Mommsena o českém národě. Tato odpověď vyšla roku 1897 tiskem s názvem Čechové jako apoštolové barbarství (též v německém, polském a ruském překladě). Proti Mommsenovi, který veřejně vyzýval rakouské Němce k tvrdosti proti Čechům a nazval nás apoštoly barbarství hrozícími uvrhnouti půltisíciletou německou práci do propasti nekultury, dovolává se hlavně toho, že vystoupením Husovým „my jsme sto let dříve byli tam, kam Němce přivedl Luther“ a že „po stu létech uznána byla hlavními nepřáteli národa Husova věc jeho za svatou a spravedlivou“. Ukazuje, že „my velkému hnutí opravnému, jehož jsme po staletí byli sami nositeli a obhájci, jsme obětovali všechno, že my jsme pro ně nasadili a pro ně ztratili svou samostatnost, své životy, své statky hmotné i duševní, krátce vše, co národ má, aby mohl býti a slouti národem… My, kteří jsme v Evropě zahájili první mohutné revoluční hnutí duševní, stali jsme se také konečně jeho obětí, my zachytili ránu namířenou na všechen evangelický svět a vykrváceli se následkem ní úplně, takže bezmála na dvě stě let zmizelo z dějin jméno národa našeho… Naše záhuba byla ostatním pobudkou obrany a slibem záchrany, neboť v nás měl vítěz kořist, kterou mohl se spokojiti“.
Dvoje veliké jubileum r. 1898, z nichž jedno, padesáté výročí nastoupení cís. Frant. Josefa I. na trůn oslavovali jsme z povinnosti, druhé, sté narozeniny Frant. Palackého, z vlastní nadšené vůle celého národa, pohnulo Pekaře k dvojí významné práci. Do obrovského Památníku České Akademie, vydaného k jubileu císařovu a podávajícího přehled padesátiletého vývoje všech oborů duchovní činností v národě českém, napsal Pekař dosti obsáhlou stať Dějepisectví. Není to souvislé vylíčení vývoje našeho dějepisectví v l. 1848–1898, nýbrž řada lehce a jemně načrtnutých podobizen našich předních historiků, jejichž činnost určovala jeho ráz a hodnotu. Nejvíce místa (bezmála polovinu) zabírá tu pěkný výklad o Palackém, založený z valné části zřejmě na samostatném a podrobném
- ↑ Pro tento posudek své knihy hrozil V. Řezníček Pekařovi, že se mu pomstí, že obhajuje revoltu Čechů proti domu habsburskému. Vzpomíná toho Pekař sám v Česk. čas. hist. 1912, str. 133.
