8
Přemyslovce, jakou máme“. S rozpravou o kandidaturách Přemyslových souvisí menší kritická úvaha o letopisném prameni doby Přemyslovy, která vyšla r. 1894 (v Čas. Mat. Mor. XVIII.) s názvem „Příběhy krále Přemysla II. (Annales Otakariani“).
Jiné, mnohem větší a významnější dílo, k němuž Pekařovi dalo popud universitní studium, vyšlo ze semináře Rezkova a z Rezkova podnětu. Jak vedle Golla působil Rezek jako historik na Pekaře, pověděl sám Pekař v posmrtné vzpomínce na svého předčasně zesnulého učitele (v Čes. čas. hist. 1909). „Rezek byl,“ napsal tam Pekař, „na tu dobu jediný, jenž nám otvíral výhledy do dějin novodobé Evropy, jenž budil zájem pro dějiny 19. století a přítomnost politickou i ústavní dovedl podložiti příslušnou retrospektivou vývojovou“. A dále: „Rezek (v semináři) dovedl nadchnouti pro thema. Jen takovému podnětu děkuje na př. za vznik svůj má kniha o dějinách valdštejnského spiknutí. Vznikla na základě práce seminární, z tematu, jímž mladou ctižádost nadchl Rezek: ‚Česká otázka ve válce třicetileté‘. To znamenalo skoro: české dějiny ve válce třicetileté – který ředitel semináře by dovedl angažovati žáka pro úkol tak vehementní? Mohl býti, pravda, vypracován sotva z pětiny – ale i tomu se dnes trochu podivuji“. A věru vzbuzovaly a také dnes vzbuzují náš podiv Pekařovy Dějiny valdštejnského spiknutí (1630–1634) vyšlé (v Rozpravách České Akademie) r. 1895, tedy v 25. roce života spisovatelova, jak svým objemem (přes 500 stran), tak rozsahem zpracované látky, methodickou přesností a důkladností, jasností a přesvědčivostí výkladu a skvělým slohem. Je to jedna z největších, věcně i literárně nejcennějších monografií našeho dějepisectví, jeden z nejdůležitějších a nejzdařilejších pokusů o řešení zavilého problému valdštejnského, jemuž pro nás zvláštní ceny dodává jeho české východisko a české hledisko. Pekaře zajisté zajímala především česká stránka valdštejnského spiknutí, která z něho činí významný kus naší národní tragédie bělohorské.
Svůj hluboký, živý a vroucí zájem o tuto bolestnou otázku našich dějin, jíž se byl dotkl již ve své práci o Kezeliovi, projevil Pekař ve stati „Bílá Hora“ uveřejněné r. 1895 (v Nedělních listech „Hlasu Národa“ z 10. února 1895), která je břitkou kritikou populární knihy V. Řezníčka takto nazvané. Pekař jí s důstojnou rozhodností vytýká povrchnost a tendenčnost náboženskou i národní a hájí vřele a přesvědčivě odbojné stavy české proti útokům Řezníčkovým. „Jsme proti falešné sentimentalitě,“ praví v závěru, „ale Bílá Hora a vše, co s ní souviselo, jest přece – nejvšedněji řečeno – v následcích svých nejdůležitějším a nejhroznějším kusem našich
