30
na pokyn a patrně silný nátlak velmi vysokých a mocných míst tehdejší školská správa pokoušela se vnutiti universitám odborně nevzdělané důstojníky za docenty dějin vojenství, byl Pekař první a bezmála jediný, kdo se ve sboru profesorském proti tomu ohradil s nezapomenutelnou rozhodností. Je-li tedy chování a politické vystupování Pekařovo za války povzneseno nad všechnu chválu,[1] nelze upříti, že se na konec svými názory politickými v některých podstatných bodech rozcházel s těmi, kdo rozhodli o našem revolučním programu a postupu. Od chvíle, kdy těžké porážky ruské zklamaly naše příliš smělé a nedočkavé naděje, žil Pekař v přesvědčení, že ohromné zápolení evropských mocností skončí se nerozhodně. Proto se domníval, že budeme nuceni dohodovati se s Rakouskem a soudil, že nesmíme spáliti všechny mosty, po nichž by se mohlo dospěti k takové dohodě. Představoval si ovšem tuto dohodu na základě našeho historického státního práva a soudil, že po válce pro bývalou monarchii více nebo méně neúspěšné mohlo by dojíti k státoprávnímu vyrovnání s dynastií, o jaké jsme po desítiletí marně usilovali. Při tom zajisté přeceňoval dobrou vůli a schopnosti jak vídeňského dvora, tak i naší bývalé šlechty, jíž by při takovém státoprávním vyrovnání byla nepochybně připadla úloha nikoli bezvýznamná. Přísně státoprávní stanovisko vedlo Pekaře také k tomu, že nechtěl, abychom se domáhali Slovenska. Bylo by nerozumné a nespravedlivé vytýkati mu to dnes. Naopak myslím, že právě v tomto Pekařově stanovisku zračí se jeho vážná mravní opravdovost a důslednost. Dovolávaje se historického státního práva pro svůj národ, měl za nemožné dotýkati se státního práva uherského. Vyložil jsem ve své nedávné jubilejní stati o Masarykovi a našem programu politickém svůj od názoru Pekařova odchylný názor na politický význam našeho historického státního práva, ale neváhám skloniti se s úctou před silou Pekařova státoprávního přesvědčení i před mužnou statečností, mravní opravdovostí a důsledností, s nimiž před válkou i za války za ně bojoval.
S Pekařovou vírou v historické státní právo české souvisí tuším poněkud také jeho rostoucí sklon ke konservativismu
- ↑ Srovn. k tomu poznámky J. Heidlera v jeho knížce „1917: Projevy českých spisovatelů“ (vyšlé r. 1921) str. 38 a 48 násl. Heidler otiskuje v příloze (str. 66) text programového prohlášení politického, jež Pekař vypracoval, chtěje, aby je členové sborů všech fakult české university podali Národnímu výboru; rovněž text Pekařova odůvodnění. Oba spisy mají datum 12. dubna 1917. Vyhovuje přání dra Šámala, který ho v přítomnosti prof. Drtiny žádal, aby upustil od další akce, přestal Pekař na tom, že svůj projev odevzdal dru Mattušovi jako předsedovi Národní rady. V dubnu 1917 napsal Pekař také návrh projevu k cís. Karlovi, jejž si od něho vyžádal Ant. Švehla. V tom projevu, dosud nevydaném, žádalo se uznání českého státního práva.
