z našich historiků, nevyjímaje ani Golla, jenž mu v tom byl hlavním učitelem, neuznal tak otevřeně a plně zásluhy německého živlu o kulturní rozvoj našeho národa jako Pekař. On se také vždy důsledně a za všech okolností vyslovoval proti všem násilným methodám v našem boji protiněmeckém, pro smírné soužití obou národů usazených v naší vlasti. Již v přednášce o době husitské z roku 1900, kde tak vřele oceňoval národnostní stránku husitství a jeho úspěchy na tomto poli, prohlásil výslovně, že „ani k jeho způsobu boje nesmíme se dnes vraceti ani k jeho logice“, protože prý „dnes je postavení Němců v zemi zcela jiné, mají tu již historické právo obyvatelské“, a ovšem „také postavení Čech ve Střední Evropě je jiné“. A podobně se vyjádřil i jinde a jindy. Nemohu zde sledovati Pekařovy projevy o našem poměru k Němcům, chci upozorniti jen na tři z nich, snad ze všech nejvýznamnější. Jsou to především jeho články o thematě „Český stát a Němci“, vyšlé v červenci 1917 (ve Venkově; přetištěné v 2. díle knížky Z naší fronty), kde se Pekař pokoušel přesvědčiti naše Němce, že nemají proč vzpírati se uskutečnění našeho státního práva. Jsou to dále slova, jimiž ve svém kritickém spise o naší pozemkové reformě poučuje nás o povaze svého nacionalismu. „Jsem nacionál věřící a opravdový,“ praví tam (str. 58), „ale zároveň z těch, kteří jsou přesvědčení, že násilí a křivda jsou nejnevhodnější zbraně národního zápasu a to zejména dnes, po velké válce, ve které jsme dobyli samostatnosti pod heslem Čechovy modlitby: „Buď tam ó Pane, kde proti křivdě právo svaté stane“, pod heslem, v němž starý náš národní program, program Palackého a Riegra, octl se v souzvuku s osvobozovacím programem velikých demokracií západních“. A je to konečně krásný výrok o posvěcení patriotismu svatováclavskou ideou práva a spravedlnosti v poslední práci Pekařově o sv. Václavu.
Pekařovo státoprávnictví, jež se tak zajímavě doplňovalo s jeho nacionalismem, vysvětluje i jeho politické vystupování za války. Dotkl jsem se již novinářských článků, jimiž Pekař v druhém období světové války budil národní a státoprávní vědomí české veřejnosti. Dokázal tím jak vzácnou odvahu, tak silné vědomí povinnosti sloužit svými odbornými znalostmi a slohovým uměním svému národu ve chvílích osudového rozhodování. Tisíce, ba statisíce těch, kdo tehdy takřka hltali každé slovo Pekařovo, nacházejíce v něm utvrzení ve své víře v dobré právo svého národa a povzbuzení k vytrvalosti v odporu proti jeho nepřátelům, zachovají za to Pekařovi jistě trvalou vděčnost. Vděčné vzpomínky zaslouží však také málo známý Pekařův čin, jímž za války dokázal svou mužnou statečnost. Když
