28
v tom u něho postřehnouti změnu dosti podstatnou, ač nikoli tak velikou, jak by se mohlo zdáti povrchním pozorovatelům.
Tato změna souvisí tuším zcela znatelně s vývojem Pekařových názorů politických. Uvedl jsem již vlastní svědectví Pekařovo o značném vlivu Rezkově na politické smýšlení jeho žáků a nepochybně také na Pekaře samého. O Gollovi nemyslím, že by byl působil významněji na Pekaře v oboru politickém, naopak zdá se mi, že se právě v methodě politického myšlení učitel a žák vždy rozcházeli velmi silně. Za to nesporný je po mém soudu mocný vliv prof. Bohuše Riegra na politické názory Pekařovy.[1] Jeho znamenitými pracemi o novodobé české politice, a zvláště o našich zápasech státoprávních, zabýval se Pekař velmi pronikavě za svých studií o Palackém. Utvrdil se tím nepochybně v ideální a oddané víře v historické státní právo, které se mu stalo hlavním měřítkem pro posuzování naší novodobé politiky. Ono mělo býti podle něho jádrem našeho politického programu, vrcholným cílem našeho politického snažení. Podobně jako Boh. Rieger spatřoval Pekař v každé naší úchylce od programu státoprávního těžkou chybu, ano neštěstí. S toho hlediska nepříznivě posuzoval jak Palackého protistátoprávní politiku v r. 1848, tak naši oportunistickou, reální nebo positivní politiku poslední doby předválečné, kdežto v státoprávních zápasech let šedesátých a sedmdesátých viděl vznešený vzor pro přítomnost. Zdá se mi, že v tom vrozený romantismus Pekařův zvítězil nad realismem, o nějž usiloval a k němuž se hlásil v práci vědecké.[2]
Je zajímavé, že toto, možno říci, zbožné nadšení Pekařovo pro historické právo nijak nebylo tlumeno jeho neobyčejně vysokým ceněním myšlenky národnostní v minulosti i přítomnosti. Kdežto u jiných zdůrazňování hlediska národnostního v praktické politice vedlo ne-li k opouštění, aspoň k menšímu cenění historického práva státního, u Pekaře snášelo se upřímné zanícení pro myšlenku národnostní ku podivu dobře s nadšením pro historické státní právo, jehož uskutečnění nebylo zajisté možné bez vážných našich ústupků v oboru národnostním. Pochopíme to snáze, uvědomíme-li si, že Pekařův nacionalismus, k němuž se znova a znova hlásil a hlásí s úchvatnou výmluvností a přesvědčivostí, byl vždy prost veškeré nenávisti k příslušníkům národů jiných, zejména k Němcům. Snad nikdo
- ↑ Srov. posmrtnou vzpomínku věnovanou Pekařem prof. B. Riegrovi v Česk. čas. hist. XIII., 1907, str. 272–6.
- ↑ V polemice se Slavíkem, z r. 1928 napsal Pekař (Smysl českých dějin str. 44), že jeho kniha o Žižkovi „nenáleží do protikladu: revoluce – reakce, nýbrž do anthithese: romantismus – realismus. V realismu jsem vědecky vyrostl a na jeho bojišti vznikaly všechny mé práce, jež obracely se proti illusím tradičního pojetí v našem dějepisectví“.
