čovati a pracovati, to je mravní a kulturní schopnost kmene národního.“
„Jsme hrdi na to (končí Pekař), že v Husovi dal náš národ křesťanskému světu středověkému velikého bojovníka za mravní a duchovní reformu, jsme hrdi na to, že s Husem jedno cítili všichni Čechové, jsouce hotovi v svatém zápalu pro ideu, v dějinách bezpříkladném, obětovati všechno pro jedinou pravdu, jsme hrdi na mravní opravdovost a neobyčejné bohatství duchovního života, kterou massy našeho národa v zápase tom projevovaly, jsme hrdi na zázračnou sílu vítěznou, kterou dalo nadšení jejich rameni, vydávajíc jim v potupné porážky nové a nové armády svaté římské říše německého národa, jsme hrdi na to, že sklonili jsme k hádání o víru světovládnou církev římskou, jež do té doby absolutně panovala nad svědomím věřících, že předstihli jsme o více než sto let v snaze po tom učiniti život lidstva svobodnějším a rozumnějším, veliký národ německý, chlubící se tolik svojí převahou kulturní, že dobyli a uhájili jsme si své stanovisko právě proti němu a dočkali se zadostiučinění, že mohl po stu letech, dávaje se v boj podobný, učiti se a síliti naším příkladem… Žádný národ křesťanský nemá podobné doby ve svých dějinách, žádný pokus náboženské reformy nemůže se rovnati našemu svou silou opravdovosti a svatého zanícení v massách národa, žádný pomník není více zasloužen, než pomník této velikosti dějin našich, jejichž jedním z hlavních představitelů je Jan z Husince.“[1]
Své pojetí Husa a husitství, jak je vyjádřeno v jeho projevech z l. 1899–1903, zastával Pekař ve svém polemickém rozboru Masarykovy filosofie českých dějin z r. 1912. Tu se znova obrací proti přeceňování demokratických tendencí hnutí husitského, ale zvláště velmi rozhodně potírá Masarykovo učení, že vedoucí myšlenkou našich dějin je myšlenka náboženská a že naše obrození bylo přímým a vědomým navazováním na ideály husitské a zvl. na humanitní ideál českobratrský. Promluvil jsem o tomto sporu Pekařově s Masarykem nedávno poněkud zevrubněji na jiném místě (v řeči na oslavu 80tých narozenin Masarykových) a proto se jím zde nebudu dále zabývati. Chtěl jsem jen upozorniti, že ani v tomto sporu neodchýlil se Pekař patrněji od svých názorů na Husa a husitství, jak je byl hlásal několik let předtím. Teprve po válce možno
- ↑ Srov. podobný závěr v novém zpracování přednášky o Husovi vyšlém r. 1907. Je zakončen těmito slovy: „Učme se od Husa a od českých husitů obětavému nadšení pro věc národní a pokrokovou, uvědomujme si, že jako v době Husově v boji s našimi nepřáteli národními zvítězíme jen tenkráte, když češství naše vyzbrojeno bude myšlenkami rozumového pokroku a nezapomínejme, že bez mravní vytrvalosti, bez odhodlání nésti oběti není úspěchu a nebude vítězství.“
