nejen v politice, nýbrž i v nazírání na naši minulost, sklon, vyplynulý ovšem a snad více z jiných zdrojů, z části již dříve naznačených, a podporovaný Pekařovou nechutí k překotnému radikalismu našich prvních let poválečných. Řekl bych, že příliš silný zřetel na státoprávní stránku našeho novějšího vývoje takřka oslabuje jeho smysl pro skutečný život národa a jeho duchovní obsah. I s neštěstím bělohorským jej jaksi smiřuje přesvědčení, že se nedotklo právní samostatnosti českého státu, kdežto skoro větší pohromou jeví se mu porušení českého státního práva zrušením samostatné české kanceláře za Marie Terezie. A jeho shovívavost v posuzování naší pobělohorské šlechty většinou zcela odcizené duchu a života národa, jistě z valné části pryštila z toho, že v ní spatřuje nositelku českého státního práva. Ale také Pekařovy novější práce o době pobělohorské, v jejichž ohnisku je kniha o Kosti, způsobily, že objevil i v českém životě této doby také některé světlé stránky a půvaby takřka poetické, k nimž citově přilnul, jsa hotov přičítati jim větší význam a cenu, než jim po mém soudu opravdu náleží. Myslím, že na př. značně přecenil sympatický jinak zjev Vavákův, stejně jako výsledky novějšího bádání o barokní kultuře českých sídel šlechtických a českého venkova v době pobělohorské. Vůbec pak soudím mnohem střízlivěji jak o absolutní hodnotě románsko-katolické kultury, kterou k nám přinášela vítězná protireformace, tak zvlášť o její ceně pro duševní a mravní život našeho národa. Je mým pevným přesvědčením, že měl Pekař mnohem více pravdy r. 1900, když psal, že „po dvou stech letech splatil nám katolický svět hrozným způsobem svou porážku ve stol. 15., zničil nás takřka úplně“, než nyní, kdy jistě z nejšlechetnějších pohnutek a z čistého přesvědčení víc a více zdůrazňuje světlé stránky doby, která, myslím, opravdu byla pro náš národ dobou žalostného úpadku.
Shovívavější posuzování doby pobělohorské vysvětluje se u Pekaře také jeho podceňováním naší kultury předbělohorské, ano zjevnou nechutí k ní. Nedávaje se přesvědčiti pracemi Ferdinanda Hrejsy a jiných, trvá Pekař neúchylně na představě, že všechen náš náboženský, duchovní a vůbec kulturní život té doby, vyjímaje poněkud Jednotu bratrskou, byl zcela ve vleku německo-protestantském, chudý a nepůvodní. Bolí jej, že jsme v tu dobu dobrovolně přilnuli k německoprotestantské kultuře, jež se mu jeví mnohem méně cennou než skvělá kultura románsko katolická. Ani tu nemohu z důvodů, jež jsem jinde[1]
