Doktor roztrhl rychle list, otevřel složený v něm papír — sežloutlý již — a četl následující:
- „Ctěný pane doktore!
Nechť Bůh uvede list tento v ruce Vaše!… Jsem již velice stár… Mohu zemříti! … Ona bude pak zcela opuštěnou na světě ! … Pro utrpení její, kteréž bylo tak veliké, mějte soucit s paní Bathoryovou! … Přispějte jí ku pomoci! Přijďte!
Borik“
V rohu papíru bylo napsáno „Karthago“ a pod tím slova „Vladařství tuniské“.
Doktor Antekirtt dlel sám v síni radnice, když dopis tento četl. Výkřik radosti i zoufalství zároveň ozval se z úst doktorových — radosti, neboť nalezl konečně stopy paní Bathoryové, — a zoufalství, či spíše obavy, neboť známky na listu nasvědčovaly, že byl dán již před měsícem na poštu!
Ludvík byl ihned povolán.
„Ludvíku!“ pravil doktor Antekirtt, „oznam kapitánu Köstrikovi, aby přichystal vše, by „Ferrato“ mohl odplouti ve dvou hodinách!“
„Ve dvou hodinách bude přichystán, by mohl vyplouti na moře!“ odpověděl přisvědčivě Ludvík.
„Hodláte odplouti vy, pane doktore?“
„Ano!“
„Jedná se o dlouhou plavbu?“
„Jen o tři nebo čtyry dny!“
„Odjedete sám, pane doktore?“ tázal se dále Ludvík.
„Nikoliv! vyhledej laskavě Petra a rci mu, by byl pohotově doprovázeti mne!“
„Petr není přítomen, avšak, než uplyne hodina, vrátí se z ostrůvku Keukrofu, kdež přihlíží ku pracím.“
„Přeji si, Ludvíku, aby také sestra tvoje odplula s námi. Nechť vykoná ihned přípravy k odjezdu.“
„Oznámím jí to.“
Ludvík ihned na to odešel, aby vykonal rozkazy, jež mu doktorem Antekirttem byly uděleny.
Hodinu na to přišel Petr Bathory do radnice.
„Čti!“ děl mu doktor Antekirtt.
A podal mu list Borikův.
