„Na příklad, až opustí trestnici, mohu mu přikázati, aby se dal směrem k vašemu domu, pane guvernére!“
„Aby přišel sem?“
„Ano, přímo sem, a budu-li chtíti, bude naléhati, aby byl předpuštěn k vám!“ odvětil doktor Antekirtt.
„Ke mně?“
„Ano, k vám, a nebudete-li to míti za nevhodné — neboť bude říditi se toliko vůlí mojí — vzbudím v mysli jeho myšlenku, že nejste guvernérem, nýbrž jinou osobou: bude vás na příklad považovati za krále Alfonse XII.“
„Za Jeho Veličenstvo krále španělského?“ prohodil s podivením plukovník Guyarre.
„Ano, pane guvernére; a jakmile bude předpuštěn, bude vás žádati … “
„Za milost?“
„Tak jest, za milost. A nebudete-li proti tomu ničeho namítati, požádá vás dokonce i za řád Isabellin.“
Celá společnost vypukla opět v smích po těchto slovech doktora Antekirtta.
Za několik okamžiků tázal se řiditel trestnice:
„A člověk ten učiní vše to ve stavu bdělém?“
„Bude bdělým právě tak jako my!“ odvětil doktor Antekirtt.
„Nikoli! … Nikoli! … To není možná, tomu nelze uvěřiti!“ zvolal nedůvěřivě plukovník Guyarre.
„Přejete-li si, přesvědčíte se! … Rozkažte, aby byla ponechána Karpenovi úplná volnost … Pro jistotu však můžete poručiti, aby vězeň tento následován byl z povzdálečí jedním nebo dvěma strážníky … Nařídíte-li tak, přesvědčíte se, že učiní vše, co jsem vám pravil.“
„Budiž, souhlasím!“ přisvědčil guvernér. „Určete však sám dobu … “
„Nyní jest skorem již osm hodin,“ děl doktor Antekirtt, dívaje se na hodinky, „Je-li vám vhod, mohli bychom zvoliti hodinu devátou!“
„Souhlasím i s tím. Avšak až bude experiment ukončen?“ tázal se guvernér.
„Až bude vše odbyto, vrátí se Karpena klidně do nemocnice a nezachová si ni jediné upomínky na to, co se s ním dělo. Opakuji — a to jest jediné vysvětlení, jakéž lze o zjevu takém dáti, — že Karpena bude jednati toliko pod hypnotickým vlivem, ode mne
