„Musím proto litovati,“ dodal plukovník Guyarre, „že vzhledem ke krátké době, po kterou nás chcete společností svojí poctíti, nemůžete nás skutkem o pravdě tvrzení svého přesvědčiti.“
„Avšak … mohu to učiniti!“ odvětil doktor Antekirtt.
„Nyní?“
„Ihned, chcete-li!“
„Jak to? … Prosím, mluvte jen!“
„Nezapomněl jste zajisté, pane guvernére,“ odvětil doktor Antekirtt, „že jeden z trestníků osady nalezen byl as před třemi dny na cestě, vedoucí k domu vašemu, spící, a sice, jak jsem vám řekl, spánkem magnetickým?“
„Ano, tak tomu jest,“ pravil řiditel trestnice, „a člověk ten nalézá se nyní v nemocnici.“
„Pamatujete se též,“ pokračoval doktor Antekirtt, „že jsem to byl já, jenž jej probudil, když žádnému strážci nemohlo se to zdařiti!“
„Pamatuji se!“ doložil přisvědčivě plukovník Guyarre.
„Nuže, a to stačí, aby mezi mnou a mezi trestníkem tím… jak se jmenuje? …“
„Karpena.“
„… Aby mezi mnou a Karpenou vznikl neviditelný svazek, jenž jej úplně vůli mé podřídí!“
„Bude-li státi vám totiž tváří v tvář?“ … doložil guvernér Guyarre.
„I když budeme odloučeni jeden od druhého!“ vysvětloval klidně doktor Antekirtt.
„I když vy budete zde, v mém salonu, a když Karpena bude dlíti daleko odtud, v nemocnici vězeňské?“ tázal se nedůvěřivě plukovník Guyarre.
„Ano, i v tomto případě!“ odvětil doktor. „Dáte-li rozkaz, aby muži tomu, Karpenovi, dopřána byla úplná volnost, ano, a aby otevřeli před ním dvéře nemocnice i východ z trestnice, víte, co učiní? …“
„Nuže, uprchne!“ odvětil, směje se guvernér.
Smích jeho byl tak nakažlivý, že celá společnost dala se jím strhnouti.
„Nikoli, pánové,“ odvětil doktor Antekirtt velmi vážně, „Karpena neuprchne, leda bych sám chtěl, aby se dal na útěk, nýbrž učiní to, čemu já budu chtíti.“
„Co, prosím, na příklad?“
