vaha obyvatelů byla Německá. To spůsobily sněmy zemské a veřejná politika vůbec, kterou vedla domácí vlastenecká šlechta, jež žárlivě hájila jazyk mateřský. Zaniknutím moci politické zaniklo i vlastenectví a cizáctví slavilo od té doby na rozvalinách Slovanské slávy triumfy své.
Dne 21. ledna 1621. přirazil Buquoi vůdce císařský z Brna do Olomouce a obyvatelstvo se jemu bez odporu poddalo. Na účastníky odboje přísné zavedeno vyšetřování; někteří žalářováni, někteří na statcích, ba i na životě trestáni; Jesuité vrátili se z vyhnanství do své koleje a kardinál Dietrichstein gubernátor císařský počal novým, avšak krutým spůsobem zemi spravovati.
Hned druhého dne přisahali měšťané opětně císaři věrnost a poslušnost a odevzdán jim císařský list ze dne 20. ledna 1621., v němž císař Ferdinand ku cti a chvále jejich výslovně praví: že hlavní město Olomouc nepřistoupilo dobrovolně, jako Brno a jiná města Moravská ku straně povstalců, ale že k tomu přinuceno bylo mocí.[1]
Nápotom nastala restaurace starého pořádku: Katolíkům navráceny, nekatolíky jim odňaté kostely; v kostele sv. Mořice odbýváno dne 23. ledna 1621. poslední nekatolické přijímání; hlavní chrám sv. Václava dosud zavřený, otevřel se dva dni později; uprchlí mnichové navrátili se do svých klášterů opět a obdrželi statky své, zničený klášter Kapucínský vystavěl zakladatel znovu; nekatolická rada sesazena a obnovena Katolickou, a všichni nekatolíci vypovězeni jsou z vlasti. Jedině z Olomouce, která tou dobou na 30.000 obyvatelů čítala, odešlo více než 3000 nekatolíků, jakkoli ještě mnozí skrytí zůstali.
- ↑ A přece odejmul se jí primát zemský a dal městu, jež se zpronevěřilo; aniž dbáno dekretu krále Václava z r. 1241., nímž Olomouc za jediné hlavní město Moravy na věčné časy vyhlašuje.
