Stránka:Johann Wolfgang von Goethe, Ladislav Quis - Ballady Göthovy - 1879.djvu/72

74

      Lichotně jej k prahu blíže,
      živě táhne ve dům jej.
      Krásný cizinče, hned chýže
      ve záři se lampy skvěj.
      Mdlíš-li, chci tě občerstviti,
      nohou bolest umírnit.
      Vše, co žádáš si, máš míti,
      rozkoš, žerty nebo klid.
A zmírnit se líčené útrapy snaží.
I usmívá bůh se, zřít srdce jej blaží
v tak hluboké zkáze přec po lidsku bít.

      Otrocké on služby žádá;
      veselejší ona jen,
      dívčin um, jejž znala mladá,
      v přírodu jest proměněn.
      A tak třeba po květu je
      ve plod brzký čáku klást;
      poslušnost kde nastupuje,
      není dálná lásky slast.
Však aby ji zkoumal vždy přísněji spíše,
již volí si znalec ten hloubi a výše,
i rozkoš i hrůzu i překrutou strast.

      A on líbá pestré líce,
      a v ní vzbuzen lásky žal,
      zajata již tanečnice,
      a již první pláč ji jal;
      v prachu u nohou mu leží,
      pro zisk, ni pro vilnost svou,