Stránka:Johann Wolfgang von Goethe, Ladislav Quis - Ballady Göthovy - 1879.djvu/73

75

      ach! a její údy svěží,
      bez všeliké vlady jsou.
A takto ku lůžka již rozkoši čilé
své rozstřela závoje tmavé a milé
chvil noční, tu překrásnou tkaninu svou.

      Pozdě v žertech klesši v spaní,
      časně střásši sen i klid
      mrtvol hosta z nenadání
      na svém srdci musí zřít.
      Naň se vrhá s křikem, steny,
      ale nevzbudí ho zas,
      stuhlé údy odnešeny
      k žárovišti v brzký čas.
I slyší již kněží a pohřební píseň,
i kvílí a kvapí, se deře skrz tíseň.
Kdo jsi a co ku jámě pudí tě as?

      U már ku zemi se řítí,
      slyšet křik se vzduchem nést:
      Svého chotě chci zas míti!
      Mnou pak v hrobce hledán jest.
      V popel zda se rozpadnou mi
      tyto údy božských vnad?
      Mým! on byl, mým přede všemi!
      Po noc, ach, jen se mnou spjat!
„My nosíme staré,“ tak zpívají kněži,
„čas dlouhý již mdleli a ustydli s těží,
„dřív nosíme mladost, než myslila snad.“