Stránka:Johann Wolfgang von Goethe, Ladislav Quis - Ballady Göthovy - 1879.djvu/67

69

Ona přijdouc, uvrhne se k němu:
nerada, ach, zřím tě trápena!
Ale, ach! kdy přilneš k tělu mému,
s chvěním věc zvíš, mnou jež tajena.
Sněžná na pohled,
chladná však co led
milenka jest tebou zvolená.

Prudce silným ramenem ji chvátí,
v žáru lásky vzplanuv mladistvém:
Doufej u mne přec se poohřáti,
byť jsi třeba z hrobu přišla sem!
Dech i polibek!
Lásky nadbytek!
Neplaneš, a víš, že vzplanul jsem?

Úžeji je láska k sobě svírá,
v rozkoš se jim slze vměšujou;
chtivě z úst mu žáry ssaje, sbírá,
vědomi druh druha jenom jsou.
Jeho lásky zjev
hřeje stydlou krev,
srdce jí však nezní ve prsou.

Mezi tím se chodbou matka plíží.
po domácku, v pozdní ještě čas,
naslouchajíc ku dveřím se blíží,
jaký že to podivný jest hlas.
Slastí pln i muk
snoubenců to zvuk
a ten lásky rozšílený jas.