Stránka:Johann Wolfgang von Goethe, Ladislav Quis - Ballady Göthovy - 1879.djvu/40

42

„Jí v oku, ohnivě jež hrálo,
mnou odlesk zrady nebyl zřen;
že se mnou plesá, se mně zdálo,
čin zatím černý snula jen!
Zda v náručí jsem moh’ jí sníti,
že v prsou jejích úkladnost?
I přikázala mílku dlíti,
a on nám příznivý byl dost.

„Se v mojí lásce pokochati!
V noci, jíž konce nebylo!
a teprv matku zavolati,
teď, kdy se k ránu chýlilo!
Tu příbuzní, as tucet, spěli
sem, pravý lidský proud to byl;
tu přišli ujci, tety zřely,
tu bratr, strýc se objevil.

To byly hluky, byly vzteky!
zdálť každý zvířetem se být.
I chtěli se strašnými jeky
té dívky vínek na mně mít. —
Proč jako zběsilé vše řítí
se na hocha, jenž nevinen?
Neb poklad taký vydobyti
můž hbitějším se zdařit jen.

Ba nezná mílek váhat líně,
znáť hru svou záhy sledovat!
On nenechává věru v mlýně
si kvítka šestnáct roků stát.