Teď vzaly jsou mně uzlík, šaty
a chtěli také plášť mi vzít.
Jak v takém množství hmyz ten klatý
se v těsném domku mohl skrýt!
Tu kleje jsem se skokem zvedl,
zře, že se prodrat snadná věc.
Já bídnici jsem ještě shledl
a dosud byla krásnou přec.
Mým hněvům všichni ustoupili;
slov divokých tu padlo dost,
a s hromovým jsem hlasem v chvíli
z těch doupat koncem vyváz prost.
Hoch má se před děvčátky venku
tak jako v městě v útěk dát.
Aj, nechte přece milostenku
si služebníky vysvlékat!
Však jsteli také vycvičeny,
a neznáte-li něžnost žen,
nechť milence vám třeba změny,
přec nikdy nebuď prozrazen.“
Tak zpívá sobě v zimním čase,
kdy travičky bys nespatřil.
Však jeho ráně směju já se,
neb on ji v skutku zasloužil.
To každý zkus, kdo v záři denní,
by dívku drze podváděl,
a v noci v smělém odvážení
lézt k mílkovu pak mlýnu chtěl.
 |  | |
