Tato stránka byla zkontrolována
41
Mlynářčina zrada.
Aj, odkud časně přítel běží,
kdy na východě sotva svit?
On v lesní kapli asi s těží
v té zimě byl se pomodlit.
Vstříc utuhlý mu potok zeje;
zda dobrovolně bos tu jde?
Proč ranní modlitbu svou kleje
v ty posněžené vrchy zde?
Ach, ovšem! Spěje ze postele,
kde jinou hledal kratochvil;
kdy plášť by neměl na svém těle,
s jak hroznou by tu hanbou byl!
Jej ošidil ten šibal katů
a raneček mu také stáh;
jest chudák, přítel beze šatů
a skoro jako Adam nah.
Proč plížil se též spády těmi,
by jablátek dvé krásných sčís’,
jež za mlýnskými ovšem zděmi,
jak v ráji byly krásné kdys.
Těch žertů jindy nechá hezky,
on rychle z domu utíkal
a hlasité i trpké stesky
pak z náhla venku vést se jal.
