Tato stránka byla zkontrolována
17
Rybák.
Šum vody zněl, proud vody vřel,
k ní rybák sobě sed,
k své udici pln klidu zřel,
až po srdce jak led.
Co sedí tak, co číhá tak,
proud dělen rostoucí;
z vln hnutých šumí přede zrak
mu žena vlhnoucí.
Ta pěla mu, ta děla mu:
Proč lákáš ten můj rod
svým lidským vtipem, lidskou lstí
v žár smrtný vzhůru z vod?
Ach, kdybys ty, jak rybce je
tak blaze na dně, znal,
v hloub sstoupil bys tak jak jsi zde
a teprv zdráv se stal.
Zda neokřívá slunce zář,
zda měsíc ve moři?
Zda vlnodchnoucí jich se tvář
zpět krašší nenoří?
