Hráz mizí, vlna už ječí v stráň,
ba to mořská vlna, co hučí v pláň.
Tam Johanka kráčí stezkou svou,
ji neztrácí, kol nechť vlny se dmou,
již vršku a sousedce na blízku;
než té a dětem to bez zisku!
Hráz sklesla, mořem hučí pláň,
kol vršku ječí to, sápe se naň.
Tu zeje a víří jícen vod
a strhuje ženu i s dětmi v spod;
roh kozy chytilo jedno z těch,
tak společná byla jest zhouba všech!
Však Johanka ještě stojí tu v jev:
kdo zachrání mladou tu, šlechetnou krev!
A Johanku ještě zřít hvězdu jak tmou;
však záletci všichni teď daleko jsou.
Kol ní vod spousty kryjí zem,
než loďka nepluje žádná sem.
Jen jednou ještě ku nebi hled,
pak jata jest v lichotných proudů střed.
Ni hráz, ni pláň! jen tu a tam
strom, nebo věž značí vísku, chrám.
Jsou vodami pokryty pláně i les;
však Johančin obraz se nad vody vznes. —
Už klesá voda, už jeví se zem,
jeť ku slzám Johančin osud všem. —
A kdo o tom povídat nechce a pět,
nechť o toho nestará nikdy se svět!
 |  | |
