Tato stránka byla zkontrolována
18
Hloub nebe nevábí tě nic,
ten modra vlhký jas?
zda neláká tě vlastní líc
sem v rosu věčnou zas?
Šum vody zněl, proud vody vřel,
již nohu pohroužil,
hoch jak by milku kynout zřel,
se v srdci roztoužil.
Ta děla mu, ta pěla mu;
tu byl již zahuben:
z pol táhla tam, z pol klesl sám
a nebyl více zřen.