sobě za čtrnácte dnů po ústupu maršálkově, že jej čestně propustili i jeho šest tisíc vojáků.
Jean Butteau s nimi nebyl. Tenkráte se juž sice pozdravoval, a kdyby byl tak tuze dychtil s krajany odtáhnouti, bylo by možná bývalo. Než on zůstal. Zdrželoť mladého Francouze srdce, které, ano tělo se vůčihledě zotavovalo, všecko ochořelo, a láskou i vděčností planulo k té, která ho po všecku dobu dlouhé jeho nemoci tak obětivě a oddaně opatrovala a ošetřovala. Byla to Marie Vojanová, mladá dívka, dcera Hradčanského měšťana.
Jean Butteau se s ní pak oženil. Měli syna, jenž se nazýval po dědovi ve Francouzích Jacques. Otec Jean do smrti pořádně nemluvil ani česky ani německy. Za to syn jeho naučil se od matky česky, ve škole německy a od otce francouzsky. Dospěv náramně se zamiloval jako jeho otec, a také šťastně. Pojalť svou nejmilejší Bábinku, rodem Macháčkovu, za manželku.
Tohoto času, t. j. r. 1787 bylo Jacquesovi Butteauovi i manželce jeho Babi juž přes čtyřicet. Bydlili ve druhém patře zasmušilého domu v Řeznické ulici na Novém Městě.
Přední pokoj jejich bytu byl menší druhého, ač nikoliv sám o sobě malý. V jednom koutě stála tmavá skříň, ve druhém lože s květovanými nebesy lehké a laciné látky, ve třetím kamna a ve čtvrtém prádelník s mosazným kováním čistého rázu rokokového. Na tom kuse bylo znáti, že patříval do skvělejší domácnosti, jakož i malý, hnědý stolek stojící opodál tmavého klavíru u okna. Stolek ten měl na desce své přilepené malé mědirytiny, živě kolorované, jemně vystřihané a fermeží natřené, tak jak tenkráte bývalo modou před čtyřicíti lety.
Sem tam nějaká židle, a každá plna šatů podivně střižených, kroje namnoze ideálně historického, šerpy,
