Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/88

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
89


Staroch se všechen při tom rozčilil, oči mu zahořely, a prudce promluvil o té do nebe volající nespravedlivosti a bezcitnosti pánů. Ale pak, jako by ochabl, svěsil hlavu, a když se ho František dále na Václava vyptával, potřásl starý soused hlavou a povzdechnuv pravil:

„Jako by do vody zapadl. Strčili ho do uherského regmentu a poslali dolů, někam na turecké hranice. Jednou jen jsem dostal od něho psaní. Tuze naříkal. Pak jednou ještě vzkázání, však mně je vyřídil Josef Jarolímův, co byl také dole, ale jen na čas. A ten se s Václavem náhodou viděl, ale jen na krátko, protože musili zase dále mašírovat; a víc už nic. Bez toho je Václav už na pravdě boží. Tam dole je tuze nezdravo, samá bahna. Nebo zůstal chudák někde v ohni.“


X.
Mademoiselles Butteau.

Když v noci ze 16. na 17. den prosince r. 1742 francouzský maršálek Bellile vytrhl s většinou svého vojska z Prahy, aby unikl strašlivému hladu tam řádícímu a přesile císařského vojska před Prahou, vedeného knížetem z Lobkovic, zanechal na Hradčanech kromě menšího oddělení vojenského pod Chevertem také svého nemocného komorníka, jenž slul Jean Butteau.

Maršálek Bellile vykonal za krutých mrazů a velice strádaje znamenitý svůj ústup do Chebu. Také Chevert, pohroziv, že raději vyhodí královský hrad Pražský do povětří a sebe i vojsko své v jeho ssutinách pochová, nedostane-li se mu čestného odchodu, vynutil