Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/87

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
88


rého Žalmana; dětská náklonnost má hluboké a pevné kořínky. Kolik let už tu nebyl! Prohledl si všecko, vypravuje při tom stručně o svém Pražském pobytu, díval se okénkem ven na zahradu, na její ozářený trávník, na ovocné stromy, na zralé třešně, na starou olši u potoka. Bylo tu tak ticho, klidno, a teď, když starý Žalman se obveselil, zvláště hezky. Z toho měl největší potěšení. Staroch všechen oživl a nemohl se dosti vzpamatovati.

Když pak už dávno odzvonili malým a kázání se jistě chýlilo ke konci, odcházel Věkův student od Žalmana, jemuž rád slíbil na jeho pozvání, že přijde zas brzo. —

A přišel i přicházel, a rozuměli si teď lépe nežli před lety. Starý Žalman mohl si nyní porozprávěti o knihách jindy zapověděných, o vážných věcech svého přesvědčení, a nebylo se mu obávati útržků nebo posměchu jako začasté od sousedů.

„Svět se mění, svět se mění!“ staroch nejednou zvolal nebo si v duchu pomyslil. „Už není takového stíhání, jako bývalo, a nebude. Když tak mocní lidé jako císař jsou takového mínění a také lidé učení, tak už nikdy nebude, jako bývalo, a jistě bude ještě líp, až také ostatní prohlednou. Buď Pán Bůh pochválen!“

Mezi ty učené počítal přede vším Věkova studenta. Před ním také na hlas vzpomněl si několikráte na svého syna, povzdechuje sobě: „Že to nepřišlo dříve! Že nevydali ten patent dříve!“ A jindy: „Ubohý hoch! Ubohý Václav! Kde ho je konec!“

Studentovi bylo po každé starocha velice líto; nejvíce však byl dojat, když Žalman rozvázav jednou obšírně mu vypravoval, jak byl stíhán, jak ho odsoudili k obecné práci, a zvláště jak mu z trestu násilně odvedli syna na vojnu, že se nechtěl vzdáti svého přesvědčení, a jak se on se synem rozloučil.