pentle, stuhy, na vrchu kolikeré střevíčky: jedny kdysi bělostné, nyní juž zašpiněné, jedny růžové, jedny žluté, ale všechny drobounké, malinké, roztomilé, ty s přezkou plnou nepravých lesklých křišťálů, ty s vázankou, ony se vkusnými kokardami. A jeden pár, pěkně hnědý, stříbrem vyšívaný, stál na bílé židli na kupě všelikého šatstva pokrytého zeleným pláštěm, jenž plný jsa lesklých cetek na svém okraji, visel až na podlahu.
U kamen v koutě stály dvě bělostné, pastýřské hole, jedna s uschlým věnečkem, druhá s fábory nahoře. Na stěně poblíže postele visela kytara, nad klavírem pastellový obraz maršálka Bellila se zuřivou šarvátkou jezdeckou v jeho pozadí. V pravo v levo od maršálka po silhouettě v černém rámečku, spodobující Jeana Butteaua, někdy komorníka maršálkova, a manželku Jeanovu Marianu v důstojném čepci à la Fanfan.
A pod nimi v tomto pokoji, garderobě nějaké ne nepodobném, v němž bylo hodně nepořádku, ač malebného, seděla u zavřeného klavíru Jeana Butteaua vnučka, prostřední ze tří dcer Jakuba Butteaua. V nepudrovaných jejích vlasech tmavé barvy pronikala růžová stuha. Velké, tmavé oči šestnáctileté dívky hleděly do okna, o něž rachotil déšť.
Bylo zasmušilého odpoledne říjnového. Výhled nebyl vábný: na zdi měnící deštěm své barvy a na spoustu cihlových a šindelových střech, po nichž teď voda jen srčela. A přece tam mladá dívka juž chvíli zraky své upírala, volně držíc v pravici brkové péro. Před ní na klavíru, jenž byl patrně i psacím stolem, ležela spousta not a notový papír; nad tím se černal velký, skleněný kalamář. Dívka ustala před chvilkou od psaní a ven se zadívala, zamyslila.
Slušelo jí to i v tom nejasném, nevlídném světle podzimního dne. Nebyla krasavicí, ale měla výraznou,
