L. 1696 umřela manželka Dorota. Pán Bůh rač jí milostiv býti. L. 1702 umřel otec náš Jiřík Žalman ten úterek po sv. Havlu. Pán Bůh rač mu dáti lehké odpočívání a slavné z mrtvých vzkříšení. Léta 1703 já Václav Žalman oženil jsem se. Pán Bůh rač dáti, abychom v víře a v lásce spolu do smrti přebývali a po smrti života věčného v království nebeském dosáhli. Léta Páně 1705 narodila se mně Kateřina jmenovitě na boží narození.“
A tak dále. Však něco nového tu také shledal. Tomu však nerozuměl. Byloť na prvním listu připsáno cizí, vypsanou rukou, literou latinskou: „Hic liber est Wenceslai Žalman D**ae sublatus ei partim ob errores intus contentos et maxime ob ejus Possesoris alios defectus in fide Catholica ao. 1775. P. H. Schmidt.“
Staroch dočetl zprávy, o nichž myslil, že jsou nadobro ztraceny, a pro něž také tak velice želel staré bible. Dočetl ty prosté záznamy rodinné kroniky a ještě tam hleděl v zamyšlení, ruce maje na bibli sepjaty. A teď mu také napadlo, nač ve zmatku překvapení a radosti zapomněl se prve sám sebe otázati, kdeže se tu bible tak z nenadání vzala, kdo ji položil na okno? Večer tam nebyla. To ji tam někdo dal v noci nebo záhy z rána. Ale kdo?
Vstal bezděky, aby se k oknu podíval, nenajde-li nějaké stopy. Ale sotva že krok učinil, už se zastavil. Ve dveřích, hle, jaký svěží panáček, útlý a štíhlý, jasného pohledu, veselé tváře, v modrém pěkném kabátě, ve vyšívané vestě, u rukávů kadrličky bělostné, jako z cukru, a přezky na střevících se mu jen svítí. Stál ve dveřích jistě juž drahnou chvíli a pozoroval, a on ho samou radostí a samým překvapením ani neviděl, ani nezaslechl.
Žalman nejprve ho nepoznal, pak nechtěl očím věřiti. Ale přece, je to on! František sousedův, student!
