hleděl — Pak knihu bezděky sklapnuv oči do výše obrátil, jako by nebesům děkoval. Obličej jeho byl všecek oživl, na tvářích proskočily rudé skvrny, oči se vyjasnily. A juž usedl ke stolu na starou židli s vyřezávaným lenochem a opět a opět starou knihu přehlížel.
Je to ona! Ano je, je! Stará bible, kterou měl rod jeho po několik pokolení. Tu ty rudé a blankytné iniciálky, tu ty obrázky, hrubé dřevoryty, tu ti židé ve škorních a v beranicích nesoucí obrovský hrozen, tu bojovníci Saulovi s husitskými pavézami, v brnění, v něm také Absalon, jejž rytíři jako na turnaj jedoucí kopími probodají, a tu Holofernes a Judith, a na Holofernově staně nade vchodem český lev a pod ním nápis: „Stan Holofernův knížete“ — ano, ano, staří, milí známí. A tu na přídeští! Tam starochův zrak tkvěl nejdéle a četl, jako by poprvé, vážně, pozorně, s pohnutím od shora dolů vybledlé to písmo několikera ruk, s počátku dosti úhledné, čím dále však, tím drsnější, hrubší.
To psaly ruce jeho předků, to čítávaly nejedny oči a nejedny oči také plakaly nad touto starou knihou, hledajíce v ní útěchu, nebo když pravice zaznamenávala smutnou zprávu na paměť budoucímu rodu. Tuť celá historie jeho rodu, stručná sic, ale mluvná.
„Jan se narodil léta 1632. Umřel 1650.
Mandalena se narodila 1635.
Anna se narodila léta 1640.
Václav se narodil léta 1645.
Léta 1642 z dopuštění božího od hroma mně Jiřímu Žalmanovi s mnohým nábytkem shořelo. Václav Žalman l. Páně 1668 oženil se. Pán Bůh rač dáti, aby spolu u víře v lásce přebývali a po smrti života věčného dosáhli.
