Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/85

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
86


Staroch byl v rozpacích. — Co tu —? Ale juž se mu mihlo hlavou. Nevěda po bibli se ohledl a z ní zrak na mladého, sličného studenta upřel.

„Teď už smím k vám, není-liž pravda?“ ptal se mladý Věk vesele a pokročil ode dveří. Ano, ano, on tu bibli přinesl. Proto přišel! Stařec byl dojat. Brada se mu třásla, pak konečně vyrazil ze sebe:

„Ty, Františku? Vy — —?“ dodal opravuje se, nechtěje panu studentovi tykati jako před lety, a podával mu ruku.

„Jsem rád, strýčku“ (tak František Žalmanovi říkával), „jsem tuze rád, že jsem se té knihy dopídil. K vůli vám. Je vám jistě tuze milá —“

„Tuze, tuze, milý hochu“ — a zase se staroch odmlčel pohnutím i rozpaky. Počaloť se mu svědomí ozývati.

„A k vůli sobě jsem také rád, strýčku,“ mladý Věk pokračoval, „neboť teď se nebudete na mne zlobit, ani — na maminku,“ dodal volněji, tázavě.

„Hochu, hochu, co jsi — ale jakž — prosím tebe, nemluv, to se ví, a jak jinak — co jsem si měl myslit —“ mluvil staroch. Ale již umlkl a zase překvapením. Ozvalyť se na síni kroky a hle, ve dveřích sama studentova panímáma, v nedělním kabátku s varhánky, se zlatým čepcem na hlavě, v hedvábném fěrtochu, tak, jak šla z ranní.

„Tak jsi to už, Františku, vyjednal?“ volala už na síni. „Dej Pán Bůh dobré jitro, sousede! Juž jsme dávno spolu nemluvili. Uvěříte-li pak teď, že jsem já tenkráte nic neudala?“

Věková jdouc z ranní stavila se tu jen na skok vědouc, že jí František už cestičku k Žalmanovi vyšlapal. Odešla záhy, sama však ohlašujíc, že přijde zase, až jen bude míti trochu pokdy, je prý tuze ráda,