vzácné, samá učenosť! Za šedesát zlatých! Haha — kluk bláznivá, co si to jen myslil!“
Věk z počátku o tom zboží nechtěl ani slyšeti, když mu Šulc pověděl, že to jsou samé — knihy; nechtěl jich přijati, že nic takového neobjednal. Posléze však přece, když se trochu zkonejšil a žena mu domlouvala, povolil, a bedny a pytle u Věků složeny. Zatím matka odběhla zase do světnice, aby synovo psaní dočetla, jistě se domnívajíc, že tam bude přece nějaké vysvětlení stran těch knih. A bylo, František o knihách vypravoval:
„Když vládní komisař chtěl bibliothéku převzíti, žádal na převorovi katalog. Uslyšel však, že žádného není. Ale byl a dobrý,“ psal František v závorce, „sám jsem ho pomáhal psáti, když ho nebožtík pater Matiáš znovu zakládal.“
Vládní komisař však katalog chtěl míti, a poněvadž z mnichů žádný se neuvolil, že ho sestaví, přijal nabídnutí převorovo, jenž mu choralistu Věka k tomu dílu odporučil. A tak sepisoval František, maje po ruce úředního sluhu, katalog bibliothéky. Když za několik dní byla tato práce skončena, přišel komisař s bibliothekářem universitní knihovny, jenž si pro ni vybral co chtěl a co se mu zalíbilo. Ostatek, a bylo toho hodně, chtěl vládní komisař židovi prodati.
„Nevíte, jak mně těch knih bylo líto,“ psal František. „I pomyslil jsem si: Což, pantáta je kupec, a kdyby na nic, ty knihy na kornouty budou dobry. A byly tak laciny! Nač je židu nechávati. Zeptal jsem se tedy komisaře, zdaliž by mně je neprodal. Divil se arci, ale pak, protože byl se mnou spokojen, řekl mně, že těch knih je deset dobrých centů, ale že mně je přenechá za šest, jen abych peníze sehnal. Inu, ono to bylo, nejmilejší rodiče, dosti nesnadné,
