nezapomněl. Jak řekl, že bude o mne postaráno, tak se stalo. A tak bylo po nejhorší starosti. Vím, že Vám nezbývá, a že by Vám bylo velikou nesnází na mne platiti. A tak chvála Bohu, nebude toho třeba, nebo já se juž nějak proklepu. Toho platu není arci nazbyt; ale jen když je to, však já si něco s pomocí Boží přivydělám.“
Tu Věková vydechnuvši sobě bezděky na okamžik ustala. Uvolnilo se jí, veliké břímě jí spadlo se srdce. Buď Pán Bůh pochválen! Hoch zůstane v Praze, nemusí ze studií. Juž chápala se opět listu, aby dále četla. V tom však ozval se venku z krámu Věkův hlas. Zněl prudce, hněvivě. Co se jen stalo? Nežli však došla ke dveřím, byl tu juž Věk, patrně valně rozhněvaný.
„Blázen bláznivá! To je rozum! To je nápad!“ volal už ve dveřích.
„Co se stalo?“
„Co pak nevíš? Je tu Šulc — však jsi s ním mluvila —“
„Mluvila — přivezl od Františka psaní —“ a ochotně mu je podávala, domnívajíc se, že tím bouři poněkud ztiší. Ale muž se jen utrhl a znovu spustil. Nyní teprve vyrozuměla, že se hněvá na Františka, z jehož listu se tak těšila! Věková byla jako u vidění, cože se přihodilo, cože František vyvedl.
Sama však užasla a muži se nedivila, když na její otázky vedl ji krámem a podsíňkou ven před stavení, kdež stál dosud Šulcův vysoký povoz s plachtou poodhrnutou.
„Pojď se podívat, jaké pěkné zboží nám náš rozumný synáček objednal,“ volal rozmrzelý kupec, ukazuje do vnitř vozů na několik velikých beden a pytlů. „To je vzácné koření —“ pokračoval, „tuze
