ale přece jsem je sehnal. Něco mně půjčil Strádecký, něco hospodský, u něhož vždycky starý Šulc stojí, a tak jsem těch šedesát zlatých přece sehnal. A tak si myslím, že jsem nechybil, neboť ty knihy za to stojí i na papír. Je jich tam tuze mnoho, kterých je na kornouty škoda. Kdybyste je tak mohli někomu prodati, bylo by nejlépe. Škoda, přeškoda, že si jich nemohu sám nechati!“
A tu starý Věk spustil na novo, třeba že ne tak zprudka. Pak nastalo knih vybalování a rovnání. Všichni žasli, co jich jest. Jak živi jich tolik neviděli! A jak byly mnohé veliky a hruby jako missály, a jak pěkně vázány, se hřbety i zlacenými a červenými ořízkami a se zlaceným erbem klášterním na svrchní desce. Nejen z celého domu, ale i ze sousedstva chodili se lidé dívat na tu spoustu knih. I pan pater přišel, a pak také pan děkan a oba si vybrali hromadu knih a zaplatili je tak, že byl Věk spokojen. Ten nyní na roztrhání nijak nekvapil, nebo po návštěvě děkanově nabyl přesvědčení, že Frantík tak nemoudře nejednal, a pojal naději, že z těch knih málo kornoutů nadělá.
Nezmýlil se. Nebo po panu děkanovi, jak se všecko dostalo do hlasu, přišli faráři z okolí a leckdo ze studovaných. Knih očividně ubývalo, a když nastávaly vakace, bylo jich v komoře sotva několik. Za to juž Šulc dovezl do Prahy šedesát zlatých, aby Frantík splatil dluh, a ze ztrženého zbylo skoro ještě jednou tolik, což, jak Věková navrhla, stranou uloženo pro Frantíka, aby měl příspěvek na studie, když si to vlastně sám vydělal.
Žně nastaly i prázdniny. Věková dychtivě očekávala svého syna, jenž letos dokonal studium gymnasijní. Těšila se na něj, ale juž se také v duchu starala, jak bude dále, a nemohla se také dočekati, až jí šíře
