Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/76

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
77


thékou. Jak tu smutno! A bude tu ještě smutněji, až to všechno vynesou, rozchvátí. A on sám už vícekráte sem nepřijde!

Venku se ozvalo klepání. Volali ho. Ihned se skrčiv lezl po zpátku do kamen. Svítilna u nich na podlaze stojíc hořela. V záři její bylo viděti, jak se student prosmykuje kachlovým otvorem. Již mu jen hlavu viděti; i ta zmizela, a s ní světlo. Čirá tma zahalila tichou bibliothéku. —

Převor a pater Anselm zatím uklízeli, co jim choralista podával. Jeho knih, které za něj přijal Růžička, v tom chvatu a v těch starostech si ani nepovšimli. Však jich František, kterého oba benediktini vlídně uvítali z jeho cesty kamny, také tuze jim na oči nestavěl.

Pak opět nastala Růžičkovi práce. Dopracovav se opět do kamen, přitáhl vyňatý kachel a jak jen bylo možná ho zase upevnil. Prozrazení se nebáli. Kdož pak z vládní komise by jen tušil, že se něco ze zapečetěné bibliothéky ztratilo, kdož z nich bude kamna přehlížeti! A topiti v nich nebudou. A kdyby! Kdož může za poškozený kachel!

Světlo ve sklepení pohaslo, mniši odcházeli spokojeni do převorské celly, choralista pak dole se umyv a oprášiv, nahoru ke kamarádům.

Všichni tvrdě spali a nevěděli nic, kdy se navrátil. Světla ani nerozkřesav, hodil svůj poklad z bibliothéky do truhličky, a po tmě se odstrojiv ulehl na lože.

Dlouho nemohl usnouti. A když usnul, byl pořád v tiché, šeré bibliothéce, jen malou svítilnou ozářené a pořád také viděl nebožtíka patera Matiáše. —


Al. Jirásek: Sebrané spisy. II. 7