Strop a jeho freska zůstala zahalena hustým šerem, jež také nedalo se vyplašiti z koutů, z výklenků a mezi stojany a skříněmi. A kam světlo vrženo, tam padaly také divné, klikaté stíny globů, sošek i nábytků. A hluboké ticho kolem…
Choralista bezděky pohledl k oknu, tam kde stál dubový tmavý stůl, kde sedával pater Matiáš. V ten okamžik se mu mihl, an tam sedí maje bílou hlavu opřenou o knihu, studený, mrtvý —
A juž se František obrátil a chvátal po svém; ale zesnulý pater Matiáš mu s mysli nesešel. Dobře, že je na pravdě boží, dobře, že se nedočkal těchto chvil. Však by jich také věrný bibliothekář nepřežil!
To juž choralista žebříček sem tam přistavoval a snášel, jak měl uloženo, tu knihy, tu nějakou vzácnost, o které mu ani pater Matiáš nikdy nic neřekl. Tak také dle udání uhodil na tajnou skřínku ve zdi, otevřel ji a našel tam několik plných váčků patrně s penězi. Převor udal, že to je malá zásoba drobných stříbrňáků, ale František, když je ke kamnům do otvoru zanášel, dobře tušil, že to jsou jistě samé žluťáčky dobrého rázu, a nic se nedivil, že převor i pater bibliothekář tak tuze toužili na vládní komisi, která tak záhy a z nenadání přišla.
A juž všechno vykonal, jak mu převor nařídil. Nyní dle jeho svolení pamatoval také na sebe. Přistaviv žebřík k oddělení „libri prohibiti“ chvatně tam pro sebe vybíral. Znal to skoro všechno, proto se tam dlouho neomeškal. Po Komenském sáhl nejdříve a pak po Historii o těžkých protivenstvích. Nabrav si knih, co jen mohl unésti, chvátal s nimi ke kamnům.
Nežli však opět vlezl do otvoru, zametl po sobě smetákem v bibliothéce visícím, aby nezůstalo žádné stopy. Pak naposledy se ještě rozhlížel, a že dosti dlouho, ani sám nevěděl, tichou, jako pustou biblio-
