kaly mladému choralistovi v tom napětí a rozčilení. Převor ho zavedl do nějakého sklepení. Tam už čekal páter Anselm, bibliothekář. Kahan stojící na staré bedně v koutě ozařoval neveliké to sklepení někdy vybílené, nyní hojnými pavučinami, zvláště u stropu ověšené.
František tu nebyl neznám. Nejednou, když s nebožtíkem paterem Matiášem v bibliothéce meškali, takhle na podzim nebo z jara, sám si sem zaběhl, aby místo sluhy přiložil do kamen nebo se díval, jak sluha zatápí ve veliké, prostorné nístěji, do níž se celá polena házela. Nyní tam bylo chladno, plameny vesele nepraskaly; za to jiný zvuk se odtud ozýval; škrábání a klepání. Někdo tam byl, jak také svědčily nohy ze dvířek ven čouhající. Klečí tam a pracuje. Juž ustával, se sbírá, ven vylízá — — Ach, totě Růžička!
Kdyby nebylo chvíle tak vážné, byl by se dal student do smíchu umouněnému vrátnému, jenž po něm šilhavé oči otáčel a široká ústa úsměvem ještě šířil skoro až k odstávajícím, velikým uším, pravě:
„Tak, už to je; fortnička je otevřena!“ Převor ještě jednou, po latinsku, studentovi stručně pověděl, co má učiniti. Ten už svleknuv kabát zmizel pak ve dvířkách svítě si nevelkou svítilnou do tmy nístěje a kamen. František byl štíhlý a tenký, a proto neměl mnoho nesnází, aby se dostal k „fortničce“, kterou mu vrátný Růžička připravil. Byla to díra po kachli obratně vybraném, díra značně veliká, tak že se jí štíhlý student mohl protáhnouti.
Choralista stanul v bibliothéce. Bylo to ve chvíli, za jaké tu ještě nikdy nebyl. Srdce mu živě bilo. Nežli se dal do díla, kolem se ohledl. Nad ním obrovská, vysoká kamna velikých kachlů, starodávná, tmavozelené barvy, díla umělého, s výklenky a soškami v nich. Na ně zář malé svítilny ještě stačila. Dále však málo.
