Tak se i stalo. Jakmile se smrákalo, František se vytratil. Kamarádi nic nezpozorovali, nebo v tu chvíli byli nějak v refektáři zaměstnáni. Zajisté schválně. U převora bylo Františkovi čekati až do večera. Po večeři přišel převor a pravil mu:
„Vím, jak máš rád knihy a bibliothéku. Vidíš, tu nám také vezmou a všecko. Juž je zapečetěna, stráž u ní, my do bibliothéky nesmíme. A je tam ledacos, ledas jaké dílo, které bychom tam neradi nechali. Komise přišla dříve, nežli jsme to mohli ukliditi. Nenadáli jsme se. Víme, co se vším se stane. Prodají to židům a kramářům na sýr — — Věčná, věčná škoda!“ tu převor zkormouceně povzdychl, pak pokračoval: „Ty bys nám mohl pomoci. Vímť, že ti je bibliothéky líto — Ty bys mohl se tam dostati a mohl bys sobě také něco na památku vzíti —“
Choralista žasl.
„Neboj se, nic zlého na tobě nežádáme!“ řekl převor — „Jeť bibliothéka náš majetek; nám tam všechno a právem patří. Oni nám to vzali. My máme ke všemu svaté právo. A proto nic se neboj, že bys se dopouštěl něčeho hříšného. A jinak se také nic nestrachuj. Nic se ti nestane. Chceš-li?“
Choralista nemohl ovšem převorovi odepříti, zvláště když mu juž před tím slíbil. I přisvědčil, že učiní po jeho přání. Po té převor dal mu různé poučení stran jeho úkolu, pak ho vyzval, aby šel za ním. Kráčeli chodbou, slabě osvětlenou, kráčeli tiše a mlčky. Bylo pozdě na večer; venku nastala juž čirá tma. Ani tabulka se v oknech nezatřásla. Hluboké, pusté ticho vládlo kolem.
Františkovi počalo živěji srdce tlouci. Má jíti do bibliothéky, jejíž dvéře jsou zapečetěny a střeženy granátníkem. Jak se tam dostane? A kdyby ho tam voják náhodou ucítil! Divné i bláhové myšlénky vzni-
