IX.
Starý Žalman se udobří.
Bylo zase jednou v neděli odpoledne, po nešporách, kdy kmotr Havránek přišel ku Věkovým a usednuv ke stolu zase vytáhl z hřebíčkového svého kabátu rozpečetěný list. Jen že tentokráte se chori et scholarum rector tak vesele neusmíval jako tehdy, když mu Strádecký psal, že hledá dobrého sopranistu, a on, kantor, takového neměl, ale výborného. A jako se tenkráte Věková lekla, tak i nyní se zarazila.
Kmotříček byl vážný a nějak se mu do psaní nechtělo. Jistěť zlá novina o Františkovi! A opravdu! Strádecký psal věci pro Věkovy neveselé. Všude juž mnoho hluku způsobilo, jak z nařízení císařského bylo za posledních let mnoho klášterů zrušeno. Byly to namnoze kláštery mnichů žebravých. Kdož by se nadál, že také dojde na jiné a to na starodávné, slavné a bohaté, jako byly benediktinské, cisterciácké a praemonstrátské! A tu novinu právě Strádecký psal, že běží o klášter, v němž došel František tak dobrého útulku.
Starost z toho pošla nemalá. Zvláště Věková od té neděle to ani s mysli nespustila. Co bude z hocha, pustí-li ho z kláštera? Věděla, že muž ustavičně naříká na obchod, a také se hned prohlásil, když kmotr tu novinu přinesl, to že bude s Frantíkovými studiemi asi amen, on že by toho nevytkl, že obchody na to nejsou a podobně. A matka zase měla jen synka na mysli. Věděla, jak rád studuje, že je do učení zrovna žhavý a že by byla pro něj zlá rána, kdyby musil nyní všeho nechati a domů, třeba za pult nebo někam do kanceláře za písaře. Proto s ná-
