Nyní, kdy studenti všech šesti tříd gymnasijních se do síně nahrnuli, trčelo nad spoustou jejich hlav. Šum a bzukot hlasů zvučel slavnostní síní. Rázem však utichl, když venku z temna, rychle zahučely kotle, když hukot ten přešel v prudký vír a když zahlaholily trouby, až se jejich fanfarou okna otřásala. Tu tam mnohý studentík zbledl, málo kdo z nich ubránil se zachvění, a zraky všech, v nichž znáti bylo napětí i rozčilenost obrátily se ke dveřím, jimiž vstupovali nejprve vysoký pán v krásném vyšívaném kabátě fialové barvy, v napudrované vlásence s copem, v hedvábných punčochách a ve střevících s přezkami, maje kord po boku.
Byl to vysoký úředník z gubernia jako vládní komisař a direktor; za ním praefekt gymnasia, professoři, všichni v slavnostních piaristských sutanách s pláštíky, za těmi rodiče, příbuzní a známí studentův, kolik se jich jen mohlo vejíti.
Pán z gubernia usedl na podiu za kathedrou, praefekt vedle něho u stolku, na němž se leskly zlaté ořízky knih krásně vázaných, kolem na židlích ostatní professoři a z hostí nejpřednější, jak jen místa bylo. Lavice však stranou podia u zdí zůstaly prázdny.
Fanfara dozněla, panstvo usedlo, hluk a šum utichly. Studenti stáli jako zeď. Nyní se zraky všech obrátily na hezkého studenta, byl rhetor a studoval vždycky s vyznamenáním, jenž vystoupil na řečniště a začal po latinsku řeč uvítací. Kollega jeho stál skrčen za řečništěm, maje psanou tu řeč pohotově, aby napověděl, když by bylo třeba. Ale nebylo. Rhetor ani se nezajíknuv přednesl řeč svou zvučně a pěkně, tak že šum pochvaly se ozval na podiu, když dokončil.
A nyní! Juž se to blíží! Mladému Věkovi bilo srdce hlasitě; stál jako z kamene, ač nitro jeho se
