chvělo. Hle, pán z gubernia něco po latinsku odpověděl, nyní praefekt mluví — a hle, juž béře seznam do ruky, a „klassenvorlesung“ nastává. Jak to dopadne! Slyš! Už se počíná šestou třídou, juž jmenoval dva praemianty, už jednomu každému z nich bubnují, juž fanfara hřmí a jásá! Husí kůže naskočila Františkovi. Praemianti dostávají po knize krásně vázané, a juž usedají v čestné škamně.
František napínal sluch i zrak, ale mnoho ze čtení neměl. Po praemiantech četl praefekt akcesisty, jimž všem sumou a ne jednotlivě jako praemiantům zatroubili a zabubnovali. Nyní čte ostatní, kteří mají primu i ty kteří propadli. U těch to výslovně neřekl, ale čta známky z jednotlivých předmětů vynechal v pořadí předmět ten, z něhož dostali „secundam“.
Jak to dlouho trvá! Co jich jest! Věk se nemohl ani dočekati! Až přece. To byl poslední v abecedě, ještě intrada celé třídě a nyní nastupuje poesis, jeho třída! Praefekt béře knížku do ruky a začíná:
„Praemio donatus est —“
„Ó Bože, jen jeden — to je amen!“ bleskem kmitlo Františkovi. Ale juž sebou škubl.
„Franciscus Věk, Bohemus, D**ensis,“ četl praefekt. Bubny zahlaholily, trouby zazvučely; Františku Věkovi zahráli první, slavnou fanfaru. Zčervenal jako krocan, oči mu zahořely, prsa se šířila, až se mu dech zatajil a jako u vidění přikročil ke stolku a přijal z ruky praefektovy krásně vázanou knihu. Zahledl jeho úsměv i to, jak pán z gubernia vlídně pokynul hlavou.
Poklonil se z hluboka, a juž seděl na dávno žádaném místě, mezi vyznamenanými, mezi praemianty, on sám z celé své třídy! Samojediný! Toho se nenadál. Počítali alespoň dva, a hle, jen jeden! Jak se pater Matiáš zaraduje, jak ho pohladí! A doma! Kdyby tu tak byli, kdyby maminka slyšela, jak mu zahráli,
| Al. Jirásek: Sebrané spisy. II. | 6 |
